Půjčovna obuvi, zn. zdarma

 „Lindo, ty si snad kupuješ vždy nové boty? Tak to já ne. Já si je chodím půjčovat do obuvi,“ odpoví Zdenka. 

Obě rozesmáté slečny seděly vedle sebe v šalině, která jela k obřímu nákupnímu centru. Pomalu končil podzim a zima na sebe nenechá jistě dlouho čekat. Linda měla v plánu, že si koupí nové černé kozačky. Na sobě měla károvaný kabát, legíny a kruhovou vlněnou šálu. Na nohách zatím mokasíny, v kterých ji již pomalu začínaly zábst prsty na nohou.

Druhá slečna Zdenka měla oblečené pončo, pod ním dlouhý teplý svetr a také legíny. Přes rameno kabelku a v ruce držela igelitku. Za chvilku ji otevřela a vyndala z ní jednu šněrovací polobotku. Dlouze se na ní zadívala a povídá. „Tak to jsou oni. Dnes jdu tyto boty vrátit a vyberu si za ně nové. Tentokrát už zimní. Šibalsky se usmála a vrátila botu zpět do tašky. Linda na ní nevěřícně kouká, co to vlastně její kamarádka povídá.

Ještě jedna zastávka a pak budou vystupovat. Nákupní centrum je na dohled. Velké billboardy lákají na nákup všeho druhu a obchodníci se nyní před Vánoci budou předhánět, kdo naláká více zákazníků.

Linda musí vždy projít více obchodů, neboť má velikost 42. V těchto velikostech není takový výběr, i když se to už hodně zlepšilo. Za to Zdenka ví přesně, kam půjde. Zamíří jako vždy do stejného obchodu. Má ho již vyzkoušený a boty jí zde vezmou zpět bez problémů. Počká třicet dní ze zákona a pak si za vrácené peníze vybere nové boty.  

Tomuto obchodu s obuví přezdívají mladí lidé „půjčovna obuvi“. Obuv zde není nijak drahá a vždy se najde nějaký důvod, abyste mohli boty vrátit. Ceně se rovná i kvalita. Mladí lidé nemají na dražší obuv, která by jim vydržela více roků. Raději si koupí levnější obuv, moderní a vždy po sezoně ji vrátí. Boty z tohoto obchodu by jim ani více sezon totiž nevydržely. Záruční doba je většinou dva roky. Za tu dobu stihnou vystřídat více párů bot a jsou pořád šik.

I já jsem letos pro svého syna v této obuvi koupila pěkné polobotky. Noha mu roste hodně rychle a do nejdražších bot jsem jít moc nechtěla. Cena byla bez pár drobných jeden tisíc korun. I tato cena se mi zdála dosti vysoká, ale nic nenadělám. Boty syn potřeboval.  Byl s nimi spokojený až do minulého týdne. Ve středu přišel ze školy a ztěžoval si, že ho strašně tlačí levá bota. Hlavně, že v patě cítí každý krok a kamínek. Jak je to jen možné, povídám si sama pro sebe. Podívám se na podrážku, a co nevidím. Byla tam tak velká díra, že jsem prostrčila prst skrz. „No nic,“ povídám, „boty nosíš čtyři měsíce, tak je půjdeme vrátit do obuvi.“ V obchodě nám prodavačka po prohlédnutí boty řekla, že v nich hodně chodil, a že pochybuje, že nám vrátí peníze zpět. Hm, řekla sem si. Co se dá dělat. Asi v tom neumím chodit jako ty slečny.