Psí botičky nejsou jen módní výstřelek, ale někdy jsou opravdu nutné. Pokud má pes na tlapkách nějaké poranění, je vhodné mu speciální ochranné botičky pořídit. Poraněnou tlapku ochrání před dalším odíráním, zabrání průniku nečistot. V zimě ochrání tlapky také před posypovou solí. Solí se všude i tam, kde by se dal použít jiný posypový materiál. Proč takto vědomě ničit přírodu, to nechápu. Pokud je už tlapka poraněná, jsou botičky tím nejlepším řešením. Naopak u zdravého psa před venčením se tlapky natřou speciálním krémem, a když přijdete domů, opláchnete tlapky vodou od zbytků soli. Poté vysušíte a můžete opět natřít krémem.
Tento příběh se stal v zimě. Mrzlo, teploty se stále držely pod nulou a sněhu bylo plno. Vše bylo prosolené, se psem se nedalo ven, aniž byste nešlápli do soli. Do salonu přišla i paní se dvěma čivavami. Měly teplé kombinézy, aby se chránily před sněhem a chladem. Divné na tom bylo to, že paní je měla schované pod svou bundou na břiše. Jen hlavy jim koukaly ven. Jedna byla krátkosrstá a jmenovala se Felície. Druhá byla dlouhosrstá a její jméno bylo Fabie.
Paní rozepla zip a vyndala obě čivavy na zem. Ptám se, proč je má schované pod bundou. „Obě moje malé holčičky mají bolavé tlapičky.“ Zvedá první čivavu Fabii. Polštářky má celé zalepené náplastí, aby se sůl a nečistoty nedostaly do ranek, které jsou na polštářkách. Druhá čivava Felicie na tom nebyla o moc lépe. Fenečka má obě přední tlapky zafačované obinadlem. Sůl, led a ostrá krusta jim poranily polštářky a meziprstí.
Venčit je chodí jen do nedalekého lesa. Nese je celou cestu schované pod bundou, a až na lesní cestě je vyndá na zem. Do salonu tentokrát přišla ne na úpravu, ale zakoupit pejskům boty, bez kterých se tuto zimu opravdu neobejdou. Opatrně odlepíme náplasti, sundáme obinadla a tlapky ošetříme krémem. Botičky jsme vybraly ty nejmenší, neboť nožička čivav je opravdu malinkatá. Na poprvé to šlo těžko, jak obouvání, tak i první krůčky. Při každém kroku jde noha s botičkou nejdříve nahoru, tam se zaklepe, jak ji chce čivava setřást, a pak vpřed. Další nohy dělají ty stejné nekoordinované pohyby, pejsek vypadá jak robot. Necháme Fabii chodit po saloně, ať si na nové boty zvykne.
S druhou čivavou šlo už všechno lépe, rychlé obutí a ještě rychlejší úprk ze salonu pootevřenými dveřmi hned do terénu. Felicie rychle mizí ve sněhu a my obě za ní. Má takovou radost ze sněhu a z toho, že může bez problémů běhat. Lítá sem a tam, ve sněhu dělá nory jako liška. Skočí do sněhu a po pár metrech se vynoří na opačné straně. Necháme ji, ať si hraje a běhá.
Mezi tím druhá čivava zlepšuje své kroky. Paní zaplatí, zavolá oba pejsky, že už půjdou domů. Ale co se nestalo, přibíhá Felicie celá od sněhu a na jedné tlapce ji chybí botička. Při veselém dovádění jí musela někde sklouznout do sněhu, pravděpodobně byla špatně zapnutá. Co teď? Nezbývá, než oba psy vysvléct z kombinéz a nechat je zavřené v salonu, zatímco budeme hledat botičku. Po botičce není ani památka.“ Přeci nebudu kupovat nové boty,“ říká zákaznice.
Tak jsme se teple oblékly a společně jdeme hledat ven do sněhu. Vyzbrojeny jednou lopatou a dvěma smetáky postupně odmetáme sníh a odnášíme na hromadu. Ještě zbývá poslední část a venku bude vše prohledáno. To je tak vždy, pokud něco hledáte, je to až v té poslední prohledávané části. Poslední zbytek sněhu odnášíme na hromadu. Botičku jsme nenašly, zato jsme perfektně uklidily celou uličku před salonem.
Vyčerpané a zpocené si sedáme do čekárny v salonu. Paní je hodně smutná, že jsme botičku nenašly a její oči se zahledí pod židli, co to tam v šeru leží. Unavená ruka šmátrá na zem pod židlí. V tom paní vykřikne: „Mám ji, mám ji!“ a vítězně zvedá ruku nad hlavu i s nalezenou botičkou.
Hlavně, že se botička našla. Za dobrovolné odklízení sněhu dostává paní horký pečený čaj. Poté se usmíváme nad tím, že jsme ji neuviděly dříve.
