Tak abych řekla pravdu, čekala jsem podle názvu jiné téma :-)

Na vykupování kůží nepamatuji, nevím, kam je moje babička nosila. Ale ty hrábě, jako děti jsme měly malé hrabičky a už se pomáhalo. Rozhazovalo, obracelo....

Jo, kožky. Bylo divné tak vidět králíky, co byli donedávna v králíkárně... (A když některý zmizel, máma nejedla oběd.)

U nás zase králíky nejedl tatínek a stále nejí. Přitom má ještě chov, suší seno, pěstuje řípu :)

U nás jsme mu také říkali kožkař - jezdil po vesnici na motorce. Zastavil se a hlasitě volal: "Kóžky na prdéj!" Připadalo mi to hrozně směšný. Tatínek na něj ale vždycky čekával a zanesl mu ty vzorně vypjaté usušené králíčí kožky. Vždycky mě udivovalo, jak málo za ně dostal - když to jejich vypínání dalo tolik práce. Králíků jsme mívali hodně, ale on nikdy ani jednu kožku nevyhodil, vždycky ji prodal kožkaři. (Někdy i za pětikorunu).

on to taky byl kožkař, nebo kůžkař, nechápu kde autorka přišla k tomu názvu kůžičkář. Sama potom píše o kožkách.

Za mych detskych let jezdil kuzkar na kole, za sedlem mel nosic a na nem privazane kuzky. Na kole jezdil i mistni malir pokoju. Vzdycky jsem ho obdivoval, jak dokaze jednou rukou ridit kolo a v druhe nest zebrik-dvojak. Auto mel jen mistni reznik, bylo velmi male a melo jen tri kola. Neco jako dnesni pick up a vpredu jen jedno kolo. Naposled jsem videl takovy pikapek kolem roku 1960, jo kde jsou ty casy.

Tak tady, kam sido CR jezdim odpocinout na jare jezdil jeden takovy, ktery, no o muzice se neda mluvit, ale hlasal vyyykup kuuzi, prodej kuric. Ale zajem asi nebyl. nevsiml jsem si ze by nekde zastavoval.

„Kůže peří“ připomněla jste mi dětství.... já si mohla peníze nechat, tak jsem chodila ráda, u zabíjení jsem jako malá asistovala, teď už bych to nedala ani omylem..