Jak si pes ustlal v pračce

„Jmenuje se Bambulka,“ oznámil příchozí pán. Na hlavě měl černý klobouk, dlouhý tmavý kabát sahající pod kolena, po stranách dvě velké kapsy. Na nohou lakýrky do špičky s kovovým podpatkem.

Z jedné kapsy vykukuje malá rozčepýřená hlava, uši sklopené dolů pod tíhou chlupů. Zákazník vyndá opatrně Bambulku z kapsy. Je to yorkšírský teriér, zkráceně york. Jméno se jí opravdu hodí. Je malého vzrůstu, vážit může ne víc než 1kg. Nyní vidím, že nemá rozčepýřenou jen hlavu, ale je úplně celá střapatá. Opravdu připomíná bambuli na čepici, ještě lépe na zimním kulichu. Pejsek měl černou srst na zádech, nohy a hlava byly stříbrné. Ocásek nesen nahoru, srst na něm připomíná střapec. Pán má fenečku obzvláště rád, a hned se o ní s láskou rozpovídá.

„Je to můj drobeček, nejraději je stále se mnou. Vždy, když odcházím do práce, začne šmejdit po bytě a hledá nějaké mé oblečení. Ať je to pyžamo, košile či ponožky. Ale ze všeho nejraději si zaleze do pračky, kde se průběžně dává špinavé prádlo. Tam je nejvíce spokojená, usne klidným spánkem a prospí celou dobu, co nejsem doma. Odpoledne jdeme spolu ven na procházku do parku, kde se proběhne, očichá každý nový pach. Vlastně si takto přečte psí poštu, co je nového, kdo se sem nově přistěhoval a plno dalších zpráv, o kterých lidé nemají ani sebemenší tušení. Pak je spokojená a jdeme společně domů.“

Nyní je v parku posekaná tráva, která se zaplétá do srsti, různé svízele a z nich takové zelené kuličky, tyčinky. Nejhorší jsou bodláky, přesný název je bodlák kadeřavý, ale zde se jim říká kudlibabky. Dost dlouho mi trvalo, než jsem postupně od zákazníků zjistila, co to ta kudlibabka vlastně je. U nás na vesnici se zase používal název ježek, kterého jsme jako děti rády po sobě házely, vytvářely různé dělové koule. Metaly jsme je vlastně všude, nejhorší bylo přistání takové koule do vlasů. To pak z nás neměli radost ani rodiče. Důležitý na tom všem je ale to, že jak se přichytí do srsti psa, velmi špatně se vyndává. Někteří pejsci pak už dál nechtějí jít na procházku, a tak nezbývá než jim tu nepříjemnost, toho parazita vyndat. I naši psi nechtějí pokračovat dál, pokud mají něco zapleteného v srsti a vadí jim to při chůzi. Možná jsou ale trochu rozmazlení.

Z tohoto důvodu se náš zákazník rozhodl, že nechá fenečku ostříhat. Ne zase moc nakrátko, délka jen tak na prst. Majitel si potřebuje ještě něco zařídit, a tak Bambulku zatím nechá samotnou. Za hodinu bude hotová. Dá jí pusu na hlavičku a zavře za sebou dveře. Dám ji na stůl, kde si zvědavě vše prohlíží, očichává různé nástroje a zkoumá, kdo že tu byl před ní. I když po každém pejskovi vše vyčistím, stále nějaká psí vůně tam zůstane. Zvesela zamrská ocáskem, i když zatím neví, co ji čeká. Bude to její stříhací premiéra, úplně první návštěva v salonu. Chovala se opravdu jako dospělý pes, který má již za sebou nějaké to stříhání. Hotová byla asi za 40 minut.

Za odměnu dostala kostičku a šla si prohlédnout zbytek salonu a obchod chovatelských potřeb. Pod stolem v čekárně mám v nerezové misce nasypané granulky pro hladové pejsky, nebo jen tak na chuť. Tam běžela jako první, granulky voní lákavě. Nechám ji v klidu prohlížet si vše, co ji zaujme, vždyť je to přeci pro pejsky. Někteří majitelé nechají rozhodnutí na psu, ať si sám vybere, co se mu líbí, s čím si bude hrát. Pak se vám nestane, že vám se líbí nějaká hračka, ale váš pes doma o ni nemá vůbec zájem. Mezitím si uklidím, zametu chlupy, vyčistím stříhací hlavy a další věci, které jsem potřebovala. Sem tam mrknu, co dělá Bambulka. Mám uklizeno, zavolám na Bambulku, kde pak je. Mé zděšení, že tu není. Granulky z misky vyjedené. Tak, kde jen může být. Musím ji najít dříve, než si pro ni přijde pan majitel.

Hledám snad úplně všude. Pod stolem, za regály, koukám do každé přepravní tašky, stále nic. Že by si snad zalezla mezi pelíšky. Postupně začínám prohlížet pelíšky, od nejmenšího po největší. Stále nic. Hodiny neúprosně běží svým tempem. Začínám být nervózní. Dveře byly po celou dobu zavřené, nikdo sem nepřišel, tak musí být někde tady. Ale kde? Odcházím se podívat do stříhárny na hodiny, kolik času mi ještě zbývá na hledání. Jen ať zákazník nepřijde dřív, zde potřebuji každou minutu. Zbývá posledních pět minut. Není to mnoho, ale já ji musím najít. V tom mi zrak sklouzne na pootevřenou pračku, do které dávám ručníky po koupání psů na vyprání. Opatrně otevřu dvířka, trošku zavržou a já nakouknu dovnitř. A co nevidím, v ručníkách si ustlala Bambulka. Bříško má napapané, jak snědla misku s granulkami, a nyní odpočívá. Spí tvrdým spánkem. To mě mělo přeci napadnout hned jako první a podívat se do pračky, ale nenapadlo. Nevadí, vše je zachráněno a nyní už společně počkáme na páníčka. Už žádná hra na schovávanou. A od té doby se pračka již zavírá.