Stávka ve fabrice (17. listopad)

V té době byly mandarinky a buráky na příděl podle toho, kolik měla daná rodina dětí. Naše rodina měla nárok na dva kilogramy ovoce, kilo na mě a kilo na bratra. Dalo se sehnat jen v době Vánoc a ty se pomalu blížily. Pracovala jsem jako výstupní technická kontrola ve výrobě obuvi. Vstávala jsem ráno ve 4:20. V pět hodin mi odjížděl autobus do nedalekého města, do největší fabriky. Při vstupu do autobusu každý vzorně pozdravil řidiče, a poté ještě jednou spolucestující. Ve fabrice se pracovalo na dvě směny, pracovalo tam tak tři tisíce lidí. První směna začínala od 5:30 a druhá od 14 hodin. Občas jsem šla i na tzv. šestnáctku. Ten den mi prošlo rukama až 3,5 tisíce dětských bot. Má práce spočívala v tom, že jsem kontrolovala vyrobené boty. Pokud jsem našla chybu na nějakém páru, boty jsem vrátila na opravu, a pokud nesplňovaly normu, vyřadila jsem je do partií. Pracovala jsem u pásu, který neustále jel a každý pracoval jako robot. Nebyl čas si ani dojít na záchod, při výrobě navazovalo vše na sebe, a pokud by si jeden odskočil, výroba by nemohla pokračovat dál. Pak přišel ten velký den. 

Od samého rána si každý u pásu potají šuškal, že prý bude stávka a budeme zvonit klíči. Před desátou hodinou jsme se odhodlali, že jdeme na to, já, vedoucí a manipulantka. Dělníci nechtěli jít s námi, každý měl strach o práci. Vedení nám hrozilo vyhazovem. Na nic jsme nehleděli, nechali jsme jet pás s botami, ať si jede dál i bez nás. Hrdě jsme si přivolali výtah, který nás svezl na nádvoří fabriky. Tímto výtahem se totiž nesmělo jezdit, byl nákladový. To nám bylo jedno. Nastoupili jsme, s námi ještě pár dělníků z naší dílny, a jelo se dolů. Z ostatních pater budov nás pozorovali okny zaměstnanci i vedení. Na nádvoří foukal vítr a poletoval sníh. Hrdě jsme vyndali z kapes klíče a cinkali a cinkali. Ostatní lidé se přidávali. Stále jsme doufali, že dojdou další a další lidé. Postupně se do nás dávala zima, neboť jsme šli stávkovat pouze v pracovních pláštích. Po stávce jsme se pyšně vrátili zpět. Lidé nás plácali po ramenou, že jsme to dokázali. Večer ve zprávách jsme se dozvěděli o nepokojích v Praze. Pozdě večer byl připraven autobus do Prahy na podporu demonstrantů, ale tam jsem už nejela, rodiče mě nepustili.