Alzheimer – 3.díl - Další člen rodiny

Vylézt mlynářské schody jak šuhaj, jásat u okna, smát se, tak to může jen akrobat v tomto věku. No, možná ještě skalní koza by to dala, avšak ne v tak pokročilém věku.

Je ráno a já nesu první léky na spolknutí, ještě před snídaní. Sedmkrát stihnu odpovědět na dotaz, kde má stařík ponožky. Pokaždé je měl na noze, avšak vždy se ptal jinou větou. Tak si říkám, že máme opravdu bohatý český jazyk, když někdo dokáže vymyslet tolik otázek na jednu věc.

Už je osm hodin, a to je čas snídaně. Opět má čas napsán na velké tabuli, kdy se snídá. Musíme se staříkem dodržovat v jídle pravidelnost, neboť to má nařízené z nemocnice.  Snídaně probíhá klidně, i braní léků. Říkám si, tak to je dobře, že ty léky zabírají a nechce se mu po jídle zvracet. Ještě vysrkne pár doušků čaje, neboť dodržování pitného režimu nám dává dosti zabrat. Odebírám hrnek a najednou se ozval obsah žaludku, že by se šel možná i podívat ven. Ihned těkám očima po místnosti, co bych mu honem podstrčila. Po ruce byla bohužel psí miska, kterou jsem hbitě chytla do ruky a strčila jsem mu ji pod bradu. Stařík vykulil oči, co to jako dělám, až mi bylo trapně. Vůbec to nechápal. Prý si chtěl jen ulevit říhnutím. Na mysl mi přijde myšlenka, že připraveným štěstí přeje. Blitky už u nás také byly. Teď už na mne kouká i kolie, proč mu beru misku. Ach bože, povzdechnu si, chudinko moje malá, promiň.

Tak po tomto si už říkám, zda není alzheimer nakažlivý J. Holt jsem flexibilní obyčejná ženská, která si poradí asi se vším. Toto mám zděděné po svém tatínkovi, který pro sebe vynalézal různé stroje na ušetření práce. Zkrátka se podívám na nějaký problém a hned vím řešení. Například jak co mám otočit, zabalit kufr, abych ušetřila místo.  Posledně jsem vymyslela, jak během minuty přidělat bez nářadí upadlou SPZ u auta. Tímto jsem odběhla od tématu, kterým je pečování o nemocného.

Jdu si odpočinout do podkroví, které je přímo nad pokojíčkem stařečka. Vybrala jsem si toto místo pro odpočinek, neboť bych zde uslyšela, pokud by volal, nebo odcházel na chodbu. Seběhla bych rychle dolů po mlynářských schodech. Z chodbičky vedou přímo k němu. Tedy bych byla v případě nutnosti hned u něj.

 A tak si spokojeně lehnu. Vezmu si na klín mainskou kočku, druhá si lehne vedle. Obě předou a já si chci užít klidu, nabrat sílu. Pustím si písničku o životě, o tom jak se někdy nic nedaří. Pak se ale jednou vše otočí a život je fajn. Přemýšlím o všem možném a snad i nemožném. Najednou uvidím, jak se za prosklenými dveřmi zvedá tmavá silueta a jako dravec mává křídly.

V daný okamžik se ukrutně leknu a jediné co mi blesklo první hlavou je, že je to vrah, který mě chce zabít, nebo zloděj. Pak se vzpamatuji, vystřelím jak šipka ke dveřím. Rychle odemykám dveře, které mívám zamčené kvůli kočkám, neboť moje mainky dokážou otevřít všechny dveře.  Tam se směje stařík v županu a otevírá okno na střešní terasu. Krve by se ve mně nedořezal. Ihned ho chytnu pod paždím a vláčím naštvaně do pokoje. Posadím ho na kancelářskou židli a zhluboka si oddechnu se slovy, že toto není snad už možné. Přitom před třemi dny neuměl vyjít pomalu žádné schody. Nikdy v životě na tyto schody nevlezl, ani před třiceti lety. Vždy se bál a není se čemu divit. Jsou tu spíše jako náhradní, neboť sem se dá dojít i druhou stranou. Tam máme pohodlné schodiště, které vede do obýváku a na střešní terasu. Náš dům je průchozí a občas se stávalo, že jsem nemohla najít děti, když se hrálo na schovávanou. Kočky jsou vykulené a jdou se nevěřícně podívat na svého hosta, který z nich má radost. S láskou si je hladí, mluví na ně a ty se nakrucují jak baletky. Kroutím hlavou a hned se ho ptám a on mi odpovídá.

„Pane bože, co tu děláte?

„Přišel jsem se podívat a zjistit kam vedou ty schody. A oni vedou ke kočičkám. A hned ke třem.“

„Víte, že jste mohl spadnout, zabít se? Je to velmi nebezpečné a za celý život jste na ně nešel. Teď mě zajímá, jak vás dostanu dolů. Kde máte vůbec hůlku?“

„No já je zase slezu.“

„Tak to ani omylem!“

A už přichází syn a pomáhá mi dolů přes terasu odvézt našeho nezvaného hosta. Odvedeme ho do pokoje, já ho usadím do křesla.  Vztyčeným ukazováčkem mu hrozím, že toto bylo poprvé a také naposledy. Už si připadám jak bachař. A jak myslíte, že mi odpověděl? Jednoduše, že se u nás moc hezky běhá a že pro dnešní den má nachozeno. Zavírám dveře a oba se synem odcházíme. On vedle do pokoje a já jdu s mobilem v ruce probrat celou situaci s manželem, který je na služební cestě. Ten mi odpoví, že si snad dělám pr… No tak tu jsem si bohužel nedělala.

Za chvilku přibíhá syn a říká, že slyšel vedle z pokoje samé „čičí, čičí“. Vstoupil tam a stařík leží v posteli obklopen kočkami a říká. „ Asi tu mám kočky.“

Bohužel za toto můžu já, že jsem je v tom rozrušení opět nezamkla. Kočky mu odebereme a už je opravdu zamykáme do podkroví a odcházíme druhou stranou.

A tak Jano věz, že i taková felinoterapie je pro starého člověka velmi prospěšná.