Zvířata cítila nebezpečí. Šum ptačích křídel sílil, až se zvedal vítr. Dusot kopyt prchající zvěře nabíral na síle. Litosférické desky do sebe narazily. Země se zatřásla a udělala se zvláštní trhlina.
Z otevřené země stoupal k nebesům dým a bazaltová černá láva se drala na povrch. Vytékala rychle a tvořila dlouhé provazce, které se vlnily krajinou jak liány. Na konci se z nich vytvářel černý strom, který byl samá puklina. Rychle se stmívalo a nastávalo mrtvolné ticho. Ticho, v kterém se zrodil nový život.
Dole těsně pod horami, kde neroste tráva, tam pod skalním masivem u moře žije Zohar s Abnarem. Země je zde hodně zvlněná jak rozbouřené vlny. Nejdříve je holá pláň s pískem, kde nic neroste. Každá dešťová kapka je jak slza v moři, která zmizí v nenávratnu. O životě lidí a zvířat rozhoduje déšť. O kousek dál za druhou reliéfní vlnou zvolna začíná lávové čedičové pole. Sopky zde byly nečinné již více jak půl století, až do dnešního dne, kdy se země tajemně otřásla.
Zohar s Abnarem klečeli a potichu se modlili. Věděli, co dokáže magmatický krb i valící se láva z kopců. Mohutná sopka je připravila již jednou o střechu nad hlavou a o nejdražší věc na světě. O malou ani ne roční dcerušku. Nic je už v životě netěšilo, a proto se odtud přestěhovali co nejdál. Doufali, že zapomenou na bolest ve svých srdcích.
„Zohar, vstávej a pojď sem!“
„Copak je? Vždyť je ještě šero,“ řekla rozespale a otočila se na druhý bok.
„V dáli na obzoru vidím černý strom a na jeho špici něco tajemně září.“
„To je jistě zlé znamení. Pojď honem domů a zandej závoru.“
Abnar již neodpověděl, ani nešel dovnitř, natož aby zasunul závoru. Rozhodl se, že půjde pro zářící věc a donese ji domů. Šel rázným vojenským krokem, mašíroval jako do boje. Čím byl blíže, tím bylo více záře a světla. Ještě tak pětatřicet metrů a bude u svého cíle.
Černý strom stál na konci jedné zvrásněné vlny. Byl to mohutný obří kužel, který trčel z pusté krajiny. Na jeho úplném vrcholu byla zvláštní zářící silueta. Pomalu obešel strom dokola. Jednu ruku měl po celou dobu nataženou. Osahával drsný kmen a přemýšlel, kde se tu tak najednou vzal. Občas jeho ruka zajela do pukliny, ve které bylo mazlavé vlhko. Lávový strom byl teplý jak písek pod nohama v pravé poledne a také byl i hodně drsný.
Pomalu si sedl pod strom na zem a zadíval se s údivem vzhůru. Bezmyšlenkovitě rozvazoval kožené tkanice na botách a přemýšlel, jak poleze nahoru. Vyhrnul si i nohavice, plivnul do dlaní, plácnul se do kolen a nahlas řekl: „Tak jdi na to, Abnare.“
Chodidla strkal do puklin, jako by šel po schodech. Občas mu noha vyklouzla ze škvíry po mazlavé hmotě, dvakrát se ošklivě poranil. Ruce měl rozdrásané do krve, oblečení potrhané. Po tváři stékal pot smísený s krví, srdce bušilo na poplach zvědavostí. Zbývaly poslední dva metry a cesta nebyla již tak jednoduchá. Puklin i nášlapů ubývalo. Každý krok si musel dopředu promyslet, aby se nezřítil dolů. Poslední metr se plazil s rukama objímajíc kmen. Silueta na vrcholu byla již zřetelnější. Bylo to klečící nahé batole, kterému se okolo krku cosi houpalo. Dva trojúhelníky. Jeden oči oslňoval jako zářící hvězda a druhý zklidňoval jako tmavá úrodná zem. Abnarovi zbýval poslední krok, který nebyl schopen vysílením udělat. Chtěl dosáhnout na zářící věc, aby se ujistil, že to není přelud z vyčerpání. Natáhl tedy z posledních sil zkrvavenou ruku. V momentě ucítil, že ho někdo uchopil za prst. Zvedl oči a spatřil živý zázrak. Za prst ho drželo malé dítě, které se usmívalo a ve tvářích mělo malé dolíčky. Měděné vlasy mu vlály okolo hlavy a tvořily zvláštní svatozář. Kde se tu vzalo? Uprostřed ničeho.
Abnar se na dítě usmál a najednou ucítil, jak ho brní ruce a proudí do něj zvláštní síla. Cítil se opět silný. Nic ho nebolelo a mohl dokončit svůj poslední krok. Potom vzal batole do náruče a políbil. V ten okamžik se z krku dítěte oba trojúhelníky vznesly nad jejich hlavy. Oslnivě se zablýsklo a trojúhelníky se spojily v šesticípou hvězdu. Dítě natáhlo svou ručku a se slovem noga ji uchopilo do droboučkých prstíků. Pevně ji stisklo v dlani a přiložilo na srdce.
„Tak půjdeme domů, ty moje malá Nogo, jasná hvězdičko.“ Abnar ji ještě jednou políbil a vydali se k domovu. Již se vůbec ničemu nedivil. Přemýšlel, co jen řekne doma své ženě. Většinou se jí totiž bál a nikdy ji neodporoval. Před domem se zastavil, zhluboka se nadechl a vešel s Nogou v náručí dovnitř.
Zohar ještě spala, což byl hodně rád. Potichu vyndal ze staré dubové truhly složenou flanelovou košili. Košile byla károvaná, červeno černá s dlouhými rukávy. Zapínání bylo na malé černé dřevěné knoflíčky. Abnar rukávy zkrátil a délku košile pro Nogu upravil. Oblékl ji. Stihl to právě včas, neboť se jeho žena probudila.
„Abnare, kdo to je? Čí je to dítě?“
„Představuji Ti malou Nogu, jasnou hvězdičku. To je naše dcerka. Našel jsem ji.“
„Neplácej nesmysly, copak se dá jen tak v této propadlině najít dítě?“
„Nedá, ale seslala nám ji matka zem.“
Pověděl jí vše o dítěti, které našel na lávovém stromě. Byl odhodlaný se za něho bít, jak moc mu přirostlo k srdci. Jeho žena byla hodně nedůvěřivá a myslela si, že bůh na ně seslal ďábla v podobě dítěte. Noga rostla rychleji, ne jak obyčejné děti. Co u jiného znamenal rok, u ní pouhý den. Její růst se zpomalil až při úplňku. Toho dne měla již jedenáct roků. Vyrostla do ohnivé krásy, dolíčky ve tváři se jí zvýraznily. Na co se usmála, sáhla, vše se jí dařilo. Půda okolo domu začínala být úrodnější, stromy začínaly plodit ovoce.
Noga měla ale také dvě špatné vlastnosti. Tou první byla velká tvrdohlavost, umíněnost. Stála si za svým a neustále se hádala se Zohar, která se ji chtěla neustále nějak zbavit. Druhou její neřestí bylo, že nikdy nevěděla, kde co položila, nic nemohla najít. Co neměla v hlavě, musela mít v nohách. Proto ji Abnar udělal řetízek na krk, na kterém visela její zvláštní hvězda. Zatím ani ona sama nevěděla, k čemu slouží a stále se tím trápila.
V noci za svitu měsíce se rozbouřilo moře a začalo podmořské peklo. Černé vlny burácely vysoko a mlátily do skalisek. Probudila se podmořská sopka. Chrlila lávu, která hned tuhla.
