Zánět žaludku

Smutný příběh se šťastným koncem, který ležel dva roky napsaný v šuplíku. Může klidně potkat každého majitele pejska.

V noci slyším podivné zvuky, které vydával spící pes na chodbě. Otevřu dveře a chodba plná krve. Jak z nejhoršího hororu. Rčení „co tě nezabije, to tě posílí,“ opravdu funguje.

Poprvé se mně tento pohled naskytl před dvěma roky. Nyní jsem o hodně silnější v takové situaci, vím co dělat, nepanikařím, stejně by to bylo k ničemu. Tento týden to opět přišlo a já se rozhodla, že napíšu článek pro všechny pejskaře, jak danou situaci zvládnout.

Zánět žaludku neboli gastritida je u psů nejčastěji spojována se zvracením a průjmem. Může mít plno příčin. Některé by mohl ovlivnit i sám majitel a zabránit tomu například následujícím výčtem: zkažená strava, přejídání, požití čisticích prostředků, cizích těles. Další příčiny, kterým nejde moc zabránit, jsou například různá léčiva, virové a bakteriální vlivy. Posledním důvodem může být otrava krve, rakovina žaludku, onemocnění jater, ledvin. Někdy mohou příznaky na gastritidu samovolně odeznít. Jindy jsou tak vysilující a pro psa nebezpečné, že je nutná hospitalizace a intenzivní léčba.

Můj pes má vždy bakteriální vliv, který nedokážu ovlivnit. Nedokázal by ho ovlivnit nikdo. Jednoduše při procházce na vodítku k něčemu pes čuchne a nakazí se. Vy o tom samozřejmě nevíte, protože vir a ani bakterie nesvítí neonovou barvou. Nemávají na vás už z dálky, ale naopak jsou skrytí a zákeřní. Objevují se hlavně na jaře.

Jednoho jarního dne vše začalo jak blesk z čistého nebe. Mám hodně citlivého psa a nástup nakažení byl velmi rychlý. První den měl velký průjem, který postupně začínal i s příměsí krve. Doma dostal léky endiaron a také smectu. K jídlu už nic, protože by to stejně neudržel. Doufala jsem, že do rána bude lépe. Nebylo ani náhodou, ale naopak bylo hůře.

V noci mě probudil podivný zvuk, který připomínal zvracení. Vcházím se podívat na chodbu s baterkou. Cítím železný zápach krve. Najednou se ozval z pelíšku zvuk, který připomínal vylití kýble s vodou. Rychle rozsvítím chodbové světlo. To co jsem viděla, bych nepřála nikomu, ani nejhoršímu nepříteli. Pes ležel v krvi a všude kolem dokola louže napěněné krve.

Nejednou jsem pocítila tak velkou beznaděj, strach, utrpení, bolest u srdce, závrať, zděšení a plno dalších pocitů, které ani nedokážu popsat. Začala jsem volat, ba přímo hulákat, abych probudila spícího manžela. Skláněla jsem se ke psu, abych zjistila, odkud ta krev teče. Další zděšení, když se opět vyzvracel. Myslela jsem, že mu snad prasklo srdce, tepna. Ihned jsem si oblékla na noční košili svetr a rifle. Manžel se také přichystal a šel dát do auta podložku pod psa.

Já jsem mezitím rychle přichystala bezpečnostní postroj a šla ke psu. Když mě pes uviděl, vyskočil a byl plný radosti. Myslel si, že se jede na výlet. Z očí mě vytryskly slzy a pomyslela jsem si:  jen kdybys věděl, kam jedeme. Vůbec by ses netěšil.“ Vždyť musí mít velké bolesti, ale radost byla silnější. Skočil zvesela do auta. Chvilku se díval nadšeně z okýnka. Po chvilce si lehl, oddychoval, byl vyčerpaný. Měl horečku a silné křeče v břiše.

Byla noc, nikde žádný provoz a na veterinu jsme dojeli hodně rychle. Celou cestu jsem měla strach, aby nám pes neumřel. Sotva auto u brány zastavilo, pes se probudil a chtěl vystupovat jako první. Opět měl radost a já málem ze strachu infarkt. Oddělení bylo zamknuté. Zvonily jsme nepřetržitě, zdálo se to jak celou věčnost. Začínala jsem už i nadávat, jak je možné, že nikdo nejde otevřít. Vždyť pohotovost má být zde celou noc.

Za nějaký čas přišla uklízečka, která myla chodbu. Vůbec si nás nevšimla, a tak jsme zaklepali na prosklené dveře. Slušně jsme jí pozdravili, ale ona nám ještě vynadala, co tak blázníme, že je noc. No to kdyby nám neřekla, tak to snad ani nevíme. Podívali jsme se na sebe s manželem a nic nekomentovali. Stejně by to nemělo cenu.

Čas se strašně vlekl, než někdo přišel a zapsal si nás. Potom přišla paní doktorka, která nás vzala do ordinace. Všechno jsme jí pěkně od začátku pověděli. Ona jen pokyvovala hlavou a hladila našeho psa. Po celou dobu se usmívala. Prohmatávala u psa břicho a poslouchala činnost srdce.  Byla velmi ochotná, milá, přátelská. Po vyšetření řekla diagnózu, silný zánět žaludku. Při zvážení psa se zjistilo, že za jeden den zhubnul 4 kg. Chtěla ho nechat v nemocnici, ale pes byl nyní natolik vystresovaný, že to nešlo. Sám by to tam nezvládl. Navrhla nám tedy variantu, že si psa vezmeme domů a při jakémkoli zhoršení ihned přijedeme. Souhlasili jsme, však to nemáme tak daleko.

Potom mu píchla bolestivou injekci a pes se skácel k zemi. Všem nám ho bylo strašně líto, jak hodně trpí. Injekce funguje o hodně rychleji než léky, a proto musela být aplikovaná. Léky by stejně neudržel v žaludku.  Poučila nás o průběhu léčby a podávání léků. Musela se dodržovat přísná dieta a pitný režim.  Postupně se stav psa zlepšoval a za týden mohl jít na krátkou procházku.

Nikdo mě nikdy nedokázal říct, proč a z jakého důvodu se pes nakazil. Náš pes není jediný, který se takto v jarních měsících nakazí. V salonu to slyším stále od zákazníků, jak měli psa nemocného. Příčin je plno. My jsme pouze věděli, že chytnul venku na procházce vir nebo bacil. Předejít se tomu nedá, ba ani nijak posílit odolnost žaludku. Dost často mě napadne, zda tuto nemoc nepřenáší lišky. Ne nadarmo se říká místu, kde žiji, kraj lišky Bystroušky. Brzo ráno se po ulici prochází lišky a ničeho se nebojí. Možná právě ony jsou tou příčinou.

Doufala jsem, že nás to už nikdy nepotká. Na podzim se onemocnění projevilo opět, i když v menší míře. Pouze průjem s krví, žádné zvracení.  Následné podání léků vše odvrátilo. Jeden lék jsem si tentokrát nechala, jak se říká pro strýčka příhodu.

Tento týden bylo tepleji, chvilkami jak na jaře. Náš pes se opět nakazil, i když chodí stále na vodítku. Očichávání všeho možného nelze zabránit. Je to přirozené chování psa. Chce si očuchat různé pachy, aby zjistil, kdo zde byl.

Osudné ráno jsem se nasnídala. Vždy pes bývá se mnou u stolu, ale tentokrát nebyl. Přišlo mě to divné, že neškemrá a nepozoruje, co mám dnes dobrého na jídlo. Najednou jsem z chodby uslyšela zvuk zvracení. Jdu se rychle podívat, co se to děje. Pes vyzvracel krev. Nebyla to pěkná podívaná, ale zachovala jsem si chladnou hlavu. Šla jsem pro lék, který jsem měla schovaný od poslední nemoci. Tabletku jsem ukryla do sýru, protože samotnou by si ji nevzal. Takto zamaskovaný lék ihned zhltnul jak malinu. V první fázi nemoci je nutné také hlídat, aby se pes nedehydratoval. A nejdůležitější je, aby nedostal při zvracení torzi žaludku. V takových případech pes většinou umírá, jen málokdy se podaří ho zachránit. Odpoledne jsem dostala od veterináře další léky, které musel brát pes pět dní. Nyní je už v pořádku a postupně přechází na svou původní stravu. Opět jsem si nechala tabletku pro strýčka příhodu, nikdy nevíte, kdy vás navštíví.